Šmajstrla- pohankový mlýn

Pokračujeme stále v tradičním loupání pohanky mechanickou cestou jako naši dědové. Dnes pohanku zpracovává a o mlýn pečuje pátý mlynář Pavel.  V našem mlýně na Kopané ve Frenštátě pod Radhoštěm loupeme pohanku již od roku 1861 mechanickým způsobem, při němž nejsou znehodnocovány vitamíny. Naším přáním je, aby pohanka i nadále přinášela lidem zdraví, které stále zůstává tím největším bohatstvím každého člověka.

Pokaždé, když si vzpomenu na svého dědu Františka, vybaví se mi obraz jednoho jarního odpoledne roku 1953. Jako šestiletý kluk jsem seděl na mezi a pozoroval ho: pečlivě přeorával půdu na poli, doslova se mazlil s každou hroudou hlíny, vytrhával plevel, vybíral kameny. Ty odhazoval na okraj pole, kde pak tvořily jakési hráze. Na Valašsku jim lidé říkávali hromadiska.
Za své klukovské zážitky, které zřejmě ovlivnily celý můj život, vděčím vlastně náhodě. Do první třídy jsem začal chodit v Petrovicích u Karviné k paní učitelce Olze Bělíkové. Brzy jsem však onemocněl černým kašlem a na doporučení doktora Rottaegla mě maminka odvezla k dědovi Františkovi do Frenštátu pod Radhoštěm, abych se, jak říkala, nadýchal čistého vzduchu.
Tehdy v dětství jsem se poprvé setkal s pěstováním pohanky, s jejím setím, sklizní i mlácením. Děda František mi vysvětloval, že pohanka potřebuje čerstvě prooranou půdu, protože klíčí dříve než plevel. "Je velkou chybou zorat pole na podzim a na jaře před setím jej pouze povláčet. Plevel má pak před pohankou předstih a zamoří celé pole," říkával. Pole před setím nikdy nehnojil, aby rostliny nevyrostly zbytečně vysoké a nepolehly . Pohanku sel vždy tam, kde v předcházejícím roce byly zasazeny brambory nebo řepa. Tyto moudrosti předků, které mi děda František předával, zůstaly někde skrytě uchovány v mé dětské hlavě a později, když jsem se rozhodl pokračovat v mlynářské tradici rodiny Šmajstrlů, se mi začaly vybavovat.

Jednoho dne jsem si oblékl mlynářskou zástěru i já, čtvrtý mlynář rodu Šmajstrlů. Otec Arnošt náhle zemřel a ve mlýně po něm zůstala spousta nevyřízených zakázek. "Musíš to, Zdeňku, dokončit. Nikdo jiný těm strojům nerozumí," říkali mi sousedé a já se nechal přesvědčit. Měl jsem za sebou studium na pedagogickém institutu a třicet let učitelské zkušenosti v učilišti kopřivnické automobilky Tatra. 
Ve staré mlýnici po svém otci jsem nakonec loupal a mlel pohanku rok a půl. Byla to dost dlouhá doba na to, abych se mohl alespoň ve vzpomínkách vrátit na počátek, až do svého dětství, a znovu v duchu pozorovat dědu Františka, jak na jaře před setím pohanky proorává pole nebo před bouřkou popohání koně zapřažené do vozu s nákladem pohankových snopů. Ve chvílích volna jsem listoval v poznámkách svého otce Arnošta. Do tlustého sešitu s černými deskami si zapisoval o pohance nejrůznější údaje. Viděl jsem, jak si postupně začínal uvědomovat, že se tato obilnina v budoucnu stane díky svým léčebným účinkům důležitou potravinou v racionální výživě. Společně se synem Vladimírem, mým starším bratrem, dokonce uspořádal v Nitře konferenci, na niž se sjeli pěstileté, šlechtitelé i zpracovatelé pohanky z celé republiky. Před plným sálem posluchačů otec Arnošt přednášel o zvláštní odrůdě pohanky nazývané pyra, která má i v horských podmínkách dobrou úrodnost, stejnou velikost zrn a výborné chuťové vlastnosti.
Atmosféře mlýna jsem po onom roce a půl podlehl a za katedru se už nevrátil. Věděl jsem, že pokud chci pokračovat v mlynářské tradici, musím zařízení mlýnice zmodernizovat. Podobně, jako to svého času udělal děda František. Na řadu přišlo bourání. Z původní stavby zůstaly jen nosné sloupy a střecha. Pak jsem nechal celý mlýn vyzdít a uvnitř obložit keramickou dlažbou. Vyměnit bylo třeba i stroje na loupání pohanky, které už připomínaly spíše muzejní exponáty. Nové zařízení mi pomáhal zkonstruovat spolužák Josef Gajdušek z Papratné. Dodnes se o stroje v mlýnici stará jako technik. Linka, kterou uvedl do provozu, zpracuje tři tuny pohanky za směnu. Dědeček František - blahé paměti - dal do své práce všechno, a přesto více než metrák za den nezvládl. Inu, pokrok je pokrok. Ale určitě by mi nezáviděl. Spíš by měl úpřimnou radost.